Vzteklá

13. září 2015 | 19.56 | rubrika: Cogito ergo sum

Občas je pro mě velmi složité, dívat se na svět s vědomím možnosti lepších zítřků. Ano, jsou tady okamžiky, jen minuty, během kterých se mi daří prožívat štěstí. Ovšem... běžně příliš rychle pominou a jsou hned v následující chvíli pohřbeny v minulosti, která se postupně zatemňuje, až na ní nevidím dobrého vůbec nic. Někdy píšu články, které tady zveřejňuji a vím, že mám naději... ale ta vždy brzy vyhasne a já se vracím zpět do mých časů Temnoty. Nemyslím tím vůbec, že bych se cítila smutná, či nějak ublížená, to vůbec ne. Pro mě Temnota nikdy neznamenala zlo. Ovšem na druhou stranu, tento název je ideální právě proto, že v Temnotě se schovávám, je to má možnost úniku od kruté reality, životu ve světle, kterému nedokážu čelit. Ano, měla bych to zvládat, vždyť se stále snažím, znovu a znovu hledám cestičky, jak ze sebe setřást černý plášť, který mě halí a chrání před nepříznivými povětrnostními vlivy, ale zároveň schovává a umlčuje mou identitu, mé pravé já. Co je nejhorší, v těch temných chvílích dokonce ani nevidím nic, co by mi Světlo mohlo poskytnout – vidím jen bolest, utrpení, věčné snažení, které vždy bude smeteno zpátky pod koberec... když už mluvíme o koberci, konkrétní příklad: Několik dní jsem byla naprosto apatická, nevnímala jsem okolí, vyšla jsem z pokoje jen jednou či dvakrát denně, většinou až po setmění, když šli všichni ostatní spát, abych si dala něco k jídlu, byť ani to jsem pořádně nepotřebovala, a doplnila si zásoby pití. Pak jsem se naštvala a rozhodla se za jednu noc předělat celý pokoj, pouklízet v něm, jen špinavý koberec jsem vyhodila před dveře, protože jsem po té dlouhé hibernaci neměla sílu práci dokončit. A co mě probudí další ráno? Výčitky, proč ten koberec pokládám tam, že se všem plete pod nohy a já bych měla konečně přestat dělat naschvály. Myslíte, že mě to povzbudilo? Běžně bych v té chvíli zapadla do dalších dní beze smyslu, lehla si a čekala na konec světa, doufala v brzký přesun do hlubin pekelných. Ale já ne... já ráno, když byla venku zima a ledový vítr mi dělal společnost, šla ven vyčistit koberec, abych byla vzápětí opět seřvána za fakt, že jsem ho nechala venku a jako na potvoru začalo pršet... držela jsem zuby u sebe, zalezla do pokoje a úzkostlivě se snažila nic nerozbít. Pustila jsem si Revenge, protože ten seriál mi alespoň trochu ulevuje od mých agresivních sklonů a pomáhá mi zapadnout do blažené letargie... jak je možné, že kdykoliv se rozhodnu něco dělat, začne se mi všechno sypat? Kdo nic nedělá, nic nezkazí... to každopádně platí. Bohužel, v mém případě se přidává fakt: Až když začne, svět se hroutí... takže... co vlastně mám dělat? Proč, když se snažím chovat se správně, vždycky mě jen mé okolí srazí na kolena? Proč mě raději zaženou pryč a pak mě tiše litují, protože jsem přece ta nebohá Verunka, kterou věčně bolí hlavinka a jež má neustálé záchvaty úzkosti? A pak se divím, že mi jejich lítost přijde k vzteku, že kdykoliv se na mě soucitně podívají, semknu čelist, zavřu oči, otočím se a utíkám... nesnáším to. Jednoduše mám plné zuby toho, že mě lidi mají nutkání litovat a jen co projevím trochu vůle žít, vrátí mě do mé letargie... buď ať mě nechají konečně utopit v mé bolesti, nebo ať mi přestanou házet klacky pod nohy! To vážně potřebují tak zoufale někoho, do koho si kopnou, aby jej následně mohli utěšovat?

komentáře (2) | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 1 (1x)

Myslím, avšak nejsem...

19. srpen 2015 | 20.48 | rubrika: Cogito ergo sum

 Co má člověk dělat, když jej dožene čas? Co má člověk dělat, když se cítí mizerně za všechny dny, co promarnil a přitom netuší, jak nepromarnit moment, ve kterém se nachází? Co když ví, že i zítřek bude stejně ztracený a pozítří stejně tak a netuší, jak z toho ven? Protože promarněný včerejšek nám připomíná, jak marné to s námi je... a proč vlastně? Protože žijeme s chybami minulosti, kterou si nedokážeme odpustit. Nejen nám, ale taktéž lidem kolem nás... a i když se moc snažíme, slova se nám zadrhnou v hrdle, které se stane podivně suchým a dech dráždivým... každý nádech je utrpením, protože víme, že energii, kterou jím získáváme, nespotřebujeme k ničemu lepšímu, než k ohřevu vlastní tělesné schránky... dívat se stále dozadu, či hledět dopředu a přesto mít před sebou minulost? Kdyby byl dnešek mým posledním dnem, stejně bych tady seděla, lkala nad vlastní pitomostí a doufala, že už bude zítřek a konec existence... jak se proti TOMUHLE dá bojovat? Jak se dá bojovat, když máte pocit, že ani vy sami za to nestojíte? A když to vypadá, že bojem okolí pouze ubližujete? Co má člověk dělat, aby se ráno chtěl probudit? Co člověk má učinit, aby měl nutkání vylézt z postele? Jak jen žít, když čas všech těch let, ztratila jsem v tento svět?


komentáře (2) | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 5 (1x)

Setia hledá sourozence!

31. červenec 2015 | 12.19 | rubrika: Cogito ergo sum

http://gallirea.comehere.cz/upload/setia/setia.png

Tentokráte budu dělat tak trochu reklamu jedné mé oblíbené OTRPG a to proto, že tato vlčice by snad ráda ještě někdy potkala své sourozence a to právě ve vlčí zemi zvané Gallirea, kterou si blíže můžete prohlédnout přímo na jejích stránkách http://gallirea.comehere.cz/. Pomohla bych případně hráčům se zapojit do hry i prve sepsat profil (vzhledem k tomu, že alespoň základní údaje a historii budou mít se Setií obdobné)... tedy, kdože by to měl konkrétně býti?


Tesai... čili bratr Setie, druhé vlčce z vrhu. Povahově to je hrdý vlk, který je však poměrně přátelský a se Setií vycházel velmi dobře, vlastně jí v podstatě zbožňoval. Měl by mít zhruba pískovou barvu kožichu s černými a bílými znaky dle libosti hráče.

Iaset... mladší bratr Setie, který je povahově podobný právě rudé a tedy je ctižádostivý, sebevědomý, ale taktéž schopný se chovat diplomaticky, pokud mu to něco přinese - proto býval rivalem Set. Co se týče jeho kožíšku, měl by mít barvu smíchanou z různých odstínů hnědé, pískové ve kterých by měly být černé a bílé znaky dle libosti.

Aseti... Setiina sestra, třetí vlče, milá, přátelská, nekonfliktní, jednoduše velmi příjemná povaha, poměrně společenská, která se Set vycházela v dobrém, byť její povahu a souboje sourozenců o moc neschvalovala. Vzhledově by měla být čistě tmavě čokoládová, jen s čistě bílým uchem. 

Saite... nejmladší sestra Setie je lehce rozmazlená, lstivá a hraně nevinná vlčice přelétavé povahy, která si se všemi jen hraje. Byla největší rivalkou Set a v podstatě se navzájem nesnášely. Měla by mít měla mít čokoládovou srst s pískovými tlapkami, případě i s dalšími znaky v pískové či černobílé barvě.


Kdyby měl kdokoliv aktivní zájem za některého z těchto vlčků hrát, můžete ještě kouknout na profil Setie a pak mi případně napsat vzkaz skrze Gall, případně jest můj e-mail: vera-nike@email.cz.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Plynutí mysli krajinou snů...

22. červen 2015 | 20.01 | rubrika: Cogito ergo sum

Vodní živel... to budu já. Vždy jsem příliš uvažovala, který element se ke mně hodí nejvíce, snažila se zařadit do jedné z těch čtyř krabiček. Jak hloupé to ode mne bylo. Vždyť smích ve mně vyvolají kapky vody, které dopadají na mou tvář, déšť, slzy země, jak já jej miluji. Jsem za něj vděčná, šťastná... uvědomuji

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 22x

Jak běží čas...

16. červen 2015 | 10.18 | rubrika: Cogito ergo sum

Řekla bych, že je tak akorát vhodná chvíle na to, abych napsala další zápis do tohoto svého veřejného deníku. Byť pravda, možná to není ideální volba toho, jak si urovnat myšlenky. Snad bych si to měla nechávat všechno pro sebe, vést si papírový deníček se zámečkem, který by byl

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 1 (1x) | přečteno: 35x