Nazlobeně jsem přehodila nohu přes druhou a sledovala jsem rudé závěsy, přes které pronikaly paprsky světla. Na neviditelný signál jsem se nadlidskou rychlostí vyšvihla z pohovky a zamířila po rudém schodišti do pokoje, kde jsem se opět dala do psaní.

Už několik dní jsem jen tak bloudila temným hradem. Ale nakonec jsem se rozhodla si sednout do pokoje - k mému zářivě bílému stolu, do černého, temnotou oplývajícího křesla - a čekat na to, až to zde zase ožije. Sepsat si své vzpomínky z dob, kdy jsem na tento hrad sama přišla... když jsem se stala dcerou temnoty...