Vodní živel... to budu já. Vždy jsem příliš uvažovala, který element se ke mně hodí nejvíce, snažila se zařadit do jedné z těch čtyř krabiček. Jak hloupé to ode mne bylo. Vždyť smích ve mně vyvolají kapky vody, které dopadají na mou tvář, déšť, slzy země, jak já jej miluji. Jsem za něj vděčná, šťastná... uvědomuji

Řekla bych, že je tak akorát vhodná chvíle na to, abych napsala další zápis do tohoto svého veřejného deníku. Byť pravda, možná to není ideální volba toho, jak si urovnat myšlenky. Snad bych si to měla nechávat všechno pro sebe, vést si papírový deníček se zámečkem, který by byl

Ano, někdy je lepší si nechat své myšlenkové pochody pro sebe. Jako třebas dneska. Mám totiž zadanou slohovou práci: Do zítřka napsat reportáž o minimálně 250 slovech. A samozřejmě, co já neudělala? Zeptala jsem se vyučující, kolik slov mám mít maximálně! Prý tak dvě stránky... řeknu si, dobré, tak to přece se musím vlézt. Do dvou stránek, nemožné, abych se nevlezla, to budu mít tak na jednu, či jednu a půl. Ouvej! Dopíšu a... co mám dělat s těmi 404 slovy navíc mi nejspíše nikdo neporadí... přitom kdybych se nezeptala, tak bych prostě jen přidělávala češtinářce práci s opravováním, ne sobě s krácením... ale budiž, kompletní verzi si zveřejním tedy alespoň tady a pak... do zítřka se to pokusím nějak zkrátit. Však si to ještě párkrát přečtu a snad osekám...

Ver a rockový festival