Nejspíše jsem na toto téma toho sic napsala více než dost, ale přece jen... je to tu zase, Ver se rozčiluje nad homofoby a podobnými individui, která si stěžuje na "nenormalitu" homosexuálů...

 Asi potřebuji nějaký styl terapie a tohle je asi to nejlepší... na jednu stranu, je to jaksi... veřejné. Člověk skoro by měl dojem, že to někomu sděluje. Na stranu druhou... nikdo z lidí, kteří by tohle četli, mě pravděpodobně reálně nezná... jak by taky mohli? Málokdo v mém blízkém okolí je takový šílenec. A ti,

 Co když člověk může ztratit sám sebe? Co když přestane vědět, co iniciuje on sám a co způsobí prášky, které do sebe nacpal? Jak můžeme vědět, kdo vlastně jsme, když chemie, která nás obklopuje, ovlivňuje veškeré naše jednání? Nebo snad přeháním? Že by to nebylo až tak zlé, že bych opravdu jen měla nějaký vážný psychický problém

Nejspíše ztrácím víru...

Chtěla jsem tu práci napsat, opravdu chtěla, ale bohužel zjišťuji, že ne kvůli sobě. Protože proč já bych něco takového psala? Vždyť mě je příjemnější psát povídky,

Tak schválně? Co myslíte, že dělá Ver, když se opravdu nudí? No přece blbosti... a zde jest dokumentace k těmto šílenostem. Abych pravdu řekla, je to takový můj hokus-pokus, aneb experiment, který má dokázat, že opravdu na žádné fotce nedokážu vypadat tak nějak ucházejícně. A to ani v případě, že si ji sama naplánuji. Však jinak mě naštěstí taktéž nikdo moc nefotí, nejsem totiž zrovna oblíbeným terčem amatérských fotografů (jež navíc v rodině ani nemáme), snad díky své fotogeničnosti, jež je... no, radši nemluvit. 

Pozor! Tento článek byl psán v pomatení mysli stále zmateného šílence Ver... ta však zešílela, proto jí prosím neberte vůbec na zřetel!
Čtení (a sledování) tohoto článku (a fotek v něm obsažených) jest umožněno puze na vlastní nebezpečí. Hrozí vážná újma na psychice člověka...