Poslední dobou... nejsem ve své kůži. A myslím, že znám důvod, proč tomu tak je. Existují lidé, s nimiž mám vztahy, které mi nevyhovují, pravděpodobně většinou proto, že se vytrácí nebo proto, že prostě už nejsou správnými. Ach, ano... opět jsem se dostala do konfliktu a ty konflikty jsou hned tři. A u všech leží problém mezi "rodinnými příslušníky", byť biologicky se jeden vymyká...

Ne, opravdu nemám náladu pohřební, nejsem smutná a nejsem naštvaná, jsem právě neobvykle veselá, byť (m)učitelé se činí a zasypávají nás prací. Proto tak trochu nechápu, jak se mi v hlavě mohla zrodit zrovna tato "báseň", ale chci se o ni podělit a doufám v nějakou konstruktivní kritiku, jelikož nejsem žádný poeta, ba naopak: Poezie je pro mě věcí dosti záhadnou. A ne, nesouhlasím s těmi, co považují Temnotu za zlo, svou ochránkyni budu bránit do posledního dechu, ač... samozřejmě, nepočítám s tím, že by mnoho lidí tuhle básničku posoudilo jako dílo plné euforie.

Dnes jsem se rozhodla sepsat něco, co bude čelit velké kritice, pokud tedy někdo usoudí, že má slova jsou hodna utroušení nepěkné poznámky. A ano, předem varuji, že nestavím na vědecky podložených faktech, nýbrž na pocitech, pozorováních a pouhých několika let mého života... a ano, lidičkové, naše malá Ver se rozhodla odporovat odhadům ohledně toho, kdože je zde vlastně tou většinou...