Už zbývalo uložit jen poslední věc. Malou rudou knížečku jsem držela v ruce a uvažovala, kam s ní. Ve své podstatě jsem deník nepotřebovala, samozřejmě, že ne, má paměť byla téměř dokonalá. Ovšem vypsat se ze svých pocitů pro mě bylo neuvěřitelně uvolňující. A tak jsem se nakonec rozhodla, že právě to udělám před tím, než najdu správné místečko pro můj

 Seděla jsem na křesle a čekala na mou sestru – jak dlouho ještě sestru jsem však netušila – nakonec jsem se rozhodla, že si něco zapíšu do deníku, než se moje "milovaná" sestřička uráčí dorazit.

 Ležela jsem jen tak natažená na černém křesle v mém – tedy našem – pokoji, když jsem se rozhodla si něco zapsat. Ač jsem si zatím nedokázala představit, že bych nějaký detail zapomenula, ráda jsem se té hloupé krvavé knížečce svěřovala. A proto jsem jí opět otevřela a začala psát.

 Konečně jsem si našla chvíli. Chvíli, kdy jsem byla nepozorovaná. Chvíli klidu. Zaběhla jsem do pokoje, který už nepatřil jen mě, ale i mé nové sestře a rychle odtamtud vzala deník, přičemž jsem si jej odnesla, abych si mohla něco napsat v klidu. Bylo toho hodně, co jsem potřebovala zaznamenat.

Nuda na hradě uprostřed temného lesa byla nesnesitelná. Prázdniny jsou čisté Zlo! To bylo jediné, co mě na tuto situaci napadalo, usmála jsem se tedy na upozornění nad dveřmi mého pokoje a vstoupila dovnitř. Bez rozmýšlení jsem se vydala k nejmenší skřínce barvy noci. Otevřela jsem spodní zásuvku, tu která byla lidským očím skrytá a vzala si svůj deník.