Ano, někdy je lepší si nechat své myšlenkové pochody pro sebe. Jako třebas dneska. Mám totiž zadanou slohovou práci: Do zítřka napsat reportáž o minimálně 250 slovech. A samozřejmě, co já neudělala? Zeptala jsem se vyučující, kolik slov mám mít maximálně! Prý tak dvě stránky... řeknu si, dobré, tak to přece se musím vlézt. Do dvou stránek, nemožné, abych se nevlezla, to budu mít tak na jednu, či jednu a půl. Ouvej! Dopíšu a... co mám dělat s těmi 404 slovy navíc mi nejspíše nikdo neporadí... přitom kdybych se nezeptala, tak bych prostě jen přidělávala češtinářce práci s opravováním, ne sobě s krácením... ale budiž, kompletní verzi si zveřejním tedy alespoň tady a pak... do zítřka se to pokusím nějak zkrátit. Však si to ještě párkrát přečtu a snad osekám...

Ver a rockový festival

<<< Kapitola 14.

Možná, že jsem zpychla. Možná se ze mě stává sobec... anebo bojovník. Proč? Nu, tak vám to všechno povyprávím, pokud to někoho zajímá. Pokud ne, tak to tady zůstane pro mě, dokud to mám v živé paměti, vložím to zde, abych se mohla v budoucnosti podívat a zhodnotit, zda to bylo správné jednání, či nikoliv...

... protože... 

Kdybych byla silná, tak bych se v prvé řadě nerozpadla.

Kdybych byla silná, tak bych nepotřebovala Bráchu, abych si uvědomila, že je ze mě strouhanka.

Kdybych byla silná, tak bych nepotřebovala prášky, abych se nenechala rozmetat větrem.

Kdybych byla silná, tak bych nepotřebovala lidi, abych dokázala věřit, že v tomhle pekle stojí za to žít!